Jak sociální stát zkorumpoval Švédsko

Starí lidé ve Švédsku ríkávali, že být Švédem znamená sám se uživit, být schopen se sám o sebe postarat a nikdy nebýt bremenem na cizích ramenou. Nezávislost a tvrdá práce byla normální soucástí slušného životního stylu a morálky. Ješte pred necelými sty léty.
      Má zesnulá babicka ríkávala, že se se svetem neco pokazilo. Byla hrdá na to, že nikdy nežádala o cizí pomoc, že se vždy mohla spolehnout na sebe a sveho manžela a že se spolu dokázali celý život starat o rodinu. Jsem rád, že když v úctyhodném veku 85 let zesnula, byla tato její dustojnost stále nedotcena. Bremenem nebyla nikdy.
      Moje babicka se narodila v roce 1920 a patrila do poslední generace, jíž byla tato osobní hrdost vlastní, s pevnou a hluboce zakorenenou morálkou, která byla pánem svého svuj osudu at se delo cokoli. Její vrstevníci zažili dve svetové války (ac se jich Švédsko prímo nezúcastnilo) a byli vychováváni chudými švédskými farmári a prumyslovými delníky. Ti byli svedky a hnací silou švédského “zázraku”.
      Jejich morálka jim zajištovala prežití za všech podmínek. Pokud mzda k prežití nestacila, pracovali proste vice a déle. Sami byli architekty a staviteli vlastních životu, i když to casto znamenalo tvrdou práci a prekonávání zdánlive beznadejných situací.
      Ochotne nabídli pomoc potrebným ac sami meli jen málo, ale težko by nejakou i nabízenou pomoc prijali. Byli hrdi na to, že se dokázali postarat sami o sebe, pestovali si nezávislost na druhých a byli rádi, že nikdy nemuseli žádat o pomoc. Soudili, že pokud to nezvládnou sami, nemají na pomoc od jiných nárok.
      Presto z nejakého duvodu uverili slibum politiku, je treba pomoci “slabým”, což byla kategorie lidí, která tehdy neexistovala. Kdo by byl ochoten priznat, že se o sebe nedokáže postarat? Ti dobrí a težce pracující lidé se asi domnívali, že takový malý, vpravde samaritánský príspevek na opravdové chudáky, to musí být dobrá vec.
      Teoreticky je to pochopitelné a vlastne i závideníhodné. Po boku rodicu se už tehdy dobrovolne zapojili do místních privátních sítí, jež zarizovaly financní podporu pro nemocné a nezamestnané. V težkých casech recesí a rychlých spolecenských zmen to zajisté byla další zátež, avšak dobrovolná a ve vlastním zájmu. Rozsáhlejší verze takovéto vzájemné pomoci musela znít jako dobrý nápad, i když by byla financována nedobrovolne, pomocí daní.
      Bohužel se tak zrodil sociální stát, stát blahobytu, který mel dramaticky zmenit životy lidí a podstatne ovlivnit jejich morálku. Mohl to nakonec být i úspešný projekt, pokud by si všichni zachovali svou puvodní hrdost, snažili se zabezpecit vlastní existenci a vyhledávali by pomoc jen kdyby ji opravdu potrebovali. Mohlo by to snad fungovat ve svete ceteris paribus, což tento projekt skutecne predpokládá. Svet se ale trvale mení a stát blahobytu vyžaduje lidi, kterí jsou silnejší a morálne lepší než ve spolecnostech, kde tento koncept zaveden není.
      To ale tehdy nikdo nevedel a koneckoncu to není príliš známo ani dnes. Namisto toho všichni brali svou osobní hrdost na práci a rodinu jako prirozený stav vecí a z jejich pohledu to celé muselo vypadat zajímave. Reklo se jim, že mají pouze prenechat politiku (a trošicku moci) politikum. Musím zde s lítostí sdelit, že to pro švédské obyvatelstvo platí dodnes, Švédové všeobecne návrhy na poskytnutí více moci politikum vítají a dokonce požadují vyšší dane.
      Solidní základ morálky je dávno ten tam. Na jeho totální znicení stacily neco pres dve generace--díky sociálním dávkám a koncepci sociálních práv.

Deti sociálního státu
Deti generace mých prarodicu, a moji rodice mezi nimi, si rychle osvojily a prijaly movou morálku založenou na „právech“ poskytovaných systémem sociálního pojištení. Zatímco starší generace by nikdy závislost na druhých neakceptovala (a to vcetne sociálních výhod poskytovaných státem), nic nenamítala proti posílání mladší generace za vzdeláním do státních škol. Jsem si jist, že jim nikdy neprišlo na mysl, že na vzdelání svých detí mají nejaké právo. Spíše prijali a dokonce uvítali to, že jejich deti budou mít šanci, kterou oni sami nemeli, a to prostrednictví vzdelání „zdarma“.
      A tak generace mých rodicu nastoupila do státních škol, kde se ucili matematiku a jazyky a také o tom, jak jsou sociální jistoty a státní morálka skvelé. Poucili se o fungování sociálního státu a osvojili si zcela nové (chybné) pojetí práv: všichni obcané mají právo pouze díky tomu, že jsou obcany na vzdelání, zdravotní péci, podporu v nezamestanosti a sociální pojištení.
      Jedinec, byli uceni, má právo na podporu uspokojení svých osobních potreb. Každý má právo na všechny zdroje, které potrebuje k dosažení vlastního a spolecenského štestí. A každý by mel mít právo na umístení svých detí ve státních materských školkách, takže každá rodina muže mít dva platy (ale málo casu na výchovu detí). Mít „slušný život“, alespon z financního hlediska, muselo pro starší generaci vypadat jako ohromná šance.
      Tato nová morálka se mezi lidmi rozšírila a alespon v jejich mysli se stala „prirozeným“ rádem vecí. Generace, narozená behem dvou ci trí dekád po druhé svetové válce, se lišila od generace svých rodicu morálne i filosoficky. Zvykla si na ohromný poválecný hospodárský rozmach (díky tomu, že Švédsko se nezúcastnilo války) a na stále se rozširující sociální podporu rychle rostoucího státu. (Kvuli udržení rustu sociálního státu a uspokojení požadavku lidu na další dávky, musela švédská vláda v sedmdesátých a osmdesátých letech nekolikrát sáhnout k devalvaci meny.)
      Úcinek na generaci, jež v té dobe dospela a vstupovala na trh práce byl v zásade dvojí: zvýšený tlak verejnosti na progresivnejší politiku a selhání celé spolecnosti ve výchove samostatných a morálne silných potomku, kterí by dokázali být pány nad svými životy.
      V této dobe již zmeny v morálce a filosofii celé spolecnosti zacaly být zjevné. Zatímco pocátkem 20. století sociální demokracie, hegemon švédské politiky v tomto století (i pozdeji), požadovala snížení daní, aby se ulevilo delníkum od zbytecného zatížení, nyní se briskne promenila ve stranu vysokých daní a rozsáhlých sociální podpor, která se dožadovala „osvobozujících“ spolecenských reforem. Masy volicu, nyní již deti sociálního státu závislé na jeho logice, podporovaly další zvyšování daní, které presáhlo 50% a dále pokracovalo. A k tomu se dožadovaly státních podpor krytých danovými poplatníky, což tlak na dane dále zeslovalo.
      Jakmile tyto deti dospely a zacaly se úcastnit politiky, zmenily ji zcela masivne. Vyvrcholilo to patrne komunistickými studentskými bouremi roku 1968, kdy tato radikální generace pro sebe požadovala více prostrednictvím státního prerozdelování, odmítala nést jakoukoliv osobní zodpovednost a už vubec ne nejakou starost o vlastní obživu. Ríkali: „Potrebuji“ a z toho prímo odvozovali nárok na uspokojení svých potreb, at už šlo o jídlo, bydlení ci nové auto.
      Zatímco moji rodice nejakým tajemným zpusobem zdedili hodne ze „staré“ morálky, vetšina jejich vrstevníku a zejména mladších lidí vyznává zcela odlišné paradigma než generace predcházející. Jsou pravými detmi sociálního státu a jsou si velmi dobre vedomi toho, že mají „právo“ na rozlicné sociální podpory. Nezajímají se o to, odkud ty podpory pocházejí, ale dívají se skepticky na politiky, kterí by je o tyto vymoženosti mohli pripravit. „Zmena“ se rychle stala neslušným slovem, protože nutne znamená zmenu systému, na nemž parazitují.
      V této generaci je drívejší poznatek o tom, že produkce predchází spotrebe, nahrazen vírou v nezvratné a prirozené „lidské právo“ na státní podporu. Díky siným odboru dostávali švédští pracující každorocne pridáno bez ohledu na svou skutecnou produktivitu a casem se toto pravidelné zvýšení platu stalo normou. Ti, kdo pridáno nedostali, byli „obetmi“ zlých zamestnavatelu a museli dostat ve svém spravedlivém zápase s nimi právní podporu. Každý má prece „právo“ na zvýšení platu, tak jako letošní plat musí být vyšší než ten lonský; to dá rozum.
      Zmene ve vnímání sveta predcházela, jak jsme si ukázali, zmena v žebrícku hodnot. Na zmeny ve spolecnosti reagovala i filosofie vznikem nových podivných a destruktivních teorií. Deti této generace sedmdesátých až devadesátých let byly vychovávány „svobodne“ (díky ideálum z r. 1968), což v podstate znamenalo, že nebyly zatežovány „pravidly“ ci snad „odpovedností“. Pro tuto generaci neexistují ve spolecnosti vubec žádné príciny a následky, za své ciny není nikdo zodpovedný ani za to, že si porídí deti. Takoví jsou dnešní mladí Švédové.

Vnuci sociálního státu
Já sám patrím do této druhé generace lidí vychovaných sociálním státem. Významným rozdílem oproti generaci predchozí bylo to, že nás skoro vubec nevychovávali naši vlastní rodice. Nejdríve jsme byli ve státních školkách, pak ve státních základních, stredních a vysokých školách a pak jsme se stali zamestnanci státního sektoru a dále nás vychovávaly silné odbory a jejich vzdelávací organizace. Stát je všudyprítomný a pro mnohé je jedinou možností prežití a státní podpory jedinou cestou k nezávislosti.
      Rozdíly vuci starším generacím jsou zjevné. Mí prarodice žili ve svete, jež byl morálne a filosoficky zcela jiný a mí rodice ješte stále v sobe nosí zbytky jejich „starodávného“ smyslu pro spravedlnost a vnímání dobra a zla. Zatímco generace mých rodicu je jen „trochu poznamenaná“ (což je už samo o sobe dost špatné), moje generace je zmrvená úplne. Vychováni beze stopy zdravých hodnot svých prarodicu, ale zato obklopeni hodnotami propagovanými pecovatelským státem, nemají jeho vnuci ani ponetí o ekonomických závislostech.
      Spravedlnost je „vnuky“ vnímána tak, že jedinec má vecné právo, aby ho spolecnost zásobovala vším, co se mu zdá potrebné (ci prijemné). V nedávné televizní diskusi se deti a vnuci státu blahobytu sešli k diskusi o nezamestnanosti a problémech vstupu nové generace na pracovní trh. Požadavkem „vnuku“ bylo doslova to, že „starí“ (tj. narození ve ctyricátých až šedesátých létech) by meli odejít (tj. prestat pracovat), nebot „kradou“ místa mladým!
      „Sociální logika“ ospravedlnující podobné nehoráznosti, je zhruba taková. Premisou je, že každý má právo na slušný zivot. Slušný život znamená nemuset se starat o jeho materiální stránku, cili sociální podpora a financní „nezávislost“ je nutností. Financní nezávislost dále znamená dobré postavení, velký plat a ne moc nárocné zamestnání, takže mít dobré místo je jedním z lidských práv. Ti, kdo zrovna tato místa mají, je vlastne zabírají a porušují mé právo na ne. Každý clovek s dobrým zamestnáním je tak narušitel práva a tedy zlocinec.
      A všichni víme, co se patrí delat se zlocinci, je treba je zavrít. To je trest, který požaduje zatím hodne malá, ale rapidne pribývající cást švédské mládeže pro majitele podniku, kterí je nechtejí zamestnat, ci pro starší lidi, kterí zabírají místa, po kterých tito mladí touží. Je „nutné“ zavést pokrokovejší zákonodárství.
      Ale takové myšlenky nejsou vlastní pouze mladistvým ignorantum. Národní odborový svaz 14. kvetna prišel s požadavkem, aby stát provedl „redistribuci“ pracovních míst tím, že nabídne generaci šedesátníku státní duchody, pokud dobrovolne opustí zamestnání a zamestnavatelé prijmou na jejich místa mladé. Podle propoctu odboru by taková akrobacie „vytvorila“ 55 000 míst.
      To ukazuje, že pro mladé je jediným schudným zpusobem získání místa „zprostit“ práce starší lidi; míst je málo a nezamestanost stoupá, prestože poptávka po zboží a službách roste díky silné státní regulaci trhu. Sociální stát zpusobuje problémy a konflikty na mnoha úrovních a nutí lidi soutežit o podíl na stále se zmenšujícím koláci. Rešení: více regulace a tedy ješte méne prosperity. To se prihodí, když potreby a tužby nahradí ve verejné i osobní morálce schopnosti a zkušenost.

Potreba spolecenské zodpovednosti
Tato degenerovaná morálka a nedostatecné porozumení skutecnému a prirozenému rádu vecí je též zrejmá v oblastech, jež vyžadují osobní zodpovednost a respekt vuci spoluobcanum. Starí lidé jsou dnes balast, nikoli lidské bytosti a príbuzní. Mladší generace má pocit, že má „právo“ nestarat se o rodice a prarodice a požaduje, aby je stát této príteže zbavil.
      V dusledku toho dnes starí Švédové vetšinou cekají v depresi osamocene doma na smrt, nebo jsou umísteni v domech duchodcu s nepretržitým dozorem, aby se mladé generaci pracujících ulevilo. Nekterí se s príbuznými a vnuky vidí hodinu ci dve o Vánocích, když rodiny vyvinou snahu a navštíví své „problémy“.
      Ale starší obcané nejsou na periférii státu blahobytu, který se stará o svou pracující populaci, sami. Totéž platí i pro generaci nejmladší, která prichází prímo do státní péce namísto toho, aby je vychovávali rodice.
      Moje matka bývala ucitelkou a casto musela celit požadavkum rodicu svých žáku, aby „neco“ udelala s jejich stresující rodinnou situací. Požadují, aby „spolecnost“ prevzala odpovednost za výchovu jejich detí, protože oni už s tím strávili „príliš mnoho let“. (Což obvykle znamenalo odložit je v 7 ráno do školky a v 6 vecer je zase vyzvednout.)
      Hlasite oznamují své „právo“ být od tohoto bremene osvobozeni. Problémy s neposlušnými a neovladatelnými detmi má rešit personál škol a školek. Deto mužou být videt, ale rozhodne ne slyšet, a už vubec nesmí narušovat práva svých rodicu na kariéru, dlouhé zahranicní dovolené a návštevy spolecenských akcí.
      Aby dospelá generace mohla pracovat a vytváret zdanitelné statky (soucasná míra zdanení je pro nízkopríjmové skupiny približne 65% výdelku), švédský sociální stát neustále spouští progresivní programy, které ji chrání pred nehodami a problémy. Sociální svoboda je existence bez problému, zodpovednosti a plná výhod, tak jak ji stát blahobytu stvoril.
      To, co lze nyní ve Švédsku pozorovat, je dokonale logickým dusledkem existence sociálního státu: poskytováním dávek a výhod, a tedy zbavením individua odpovednosti za vlastní život, vznikl jedinec zcela nový nedospelý, nezodpovedný a závislý. Sociální stát tak dal vzniknout populaci jedincu, kterí jsou psychologicky a morálne trvale detmi stejne jako když rodice nikdy nevystaví deti problémum, zodpovednosti a potrebe nacházet vlastní rešení, budou jejich rozmazlení potomci vecne trpet nedostatkem a stále neco vyžadovat.
      To, že analogie s rozmazlenými detmi je hodne pravdivá, potvrzuje každodenní praxe pracovníku verejného sektoru, kterí reší požadavky obcanu. Zjistil jsem, že pro mladé rodice není nijak neobvyklé plísnit ucitele, protože domácí úkoly jsou „zbytecným“ nátlakem na deti. Deti mají právo na vedomosti, ale zjevne nemohou být vystaveny vzdelávání, protože to znamená studium a práci. Úkolem ucitelu je zjevne dodávat detem znalosti, které mohou konzumovat bez jakéhokoliv premýšlení (ci snad dokonce ucení). Muset neco samostatne delat je „nátlak“. Vubec „muset“ neco je naprosto nespravedlivé, i kdyby se to týkalo prírodních zákonu, protože to narušuje právo jedince na život bez problému. Ted už se príroda sama vcetne svých zákonu stává „bremenem“.

Ekonomie závislosti
Možná se touto mentalitou dá vysvetlit rostoucí popularita ruzných teorií popírajících realitu, jako skepticismus nebo postmodernismus, kde se nic nedá považovat za dané. Logika, jak tyto teorie tvrdí, je pouhou spolecenskou konstrukcí bez jakékoliv vazby na skutecnost ci svet jako takový (pokud ten vubec existuje). Takové teorie mají ohromnou vlastnost, nedají se dokázat ani vyvrátit. At už prohlásíte cokoliv, nenesete za to žádnou zodpovednost nikdo vaše tvrzení nemuže overit, kritizovat, ba dokonce ani použít. Je to jen vaše a existuje jen pro vás a také to jen pro vás platí.
      Neužitecnost takové teorie se zdá být zrejmá. Také je zjevné, že proponenti podobných teorií považují urcité veci, jako treba existenci, za dané jejich život nejsou neustálé pochyby a „vedomí“, že nic nelze poznat a nic není takové, jak vypadá. Ale to je práve asi ta krása toho všeho.
      Svým zpusobem to je príliš doslovný výklad premisy rakouské školy, že „hodnoty jsou subjektivní“. V techto „moderních“ teoriích je subjektivita základem reality, nikoliv zpusobem, jakým je realita hodnocena a vnímána. Tento zpusob „chápání“ je prímým dusledkem relativistické morálky a logiky detí a vnuku sociálního státu. K tomu, aby nekdo mohl spotrebovávat, nemusí nekdo jiný produkovat a uspokojování mých požadavku a nároku na „hezký“ život rozhodne nepredstavuje bremeno pri nikoho jiného. Koneckoncu, právo na spokojený život je základním lidským právem, jediným pevným bodem v promenném a subjektivnám vesmíru.
      Pro nestranného pozorovatele (za kterého se považuji) celá tahle šílenost dává smysl když naucíte lidi, že se nemusí starat o dusledky svého konání, dostanete dobrovolné závislé subjekty. Stát blahobytu nás mel ochránit pred sobeckými monstry a pritom je sám vytvoril poskytováním privilegií a podpory všem na „nicí“ úcet.
      Sociální inženýri státu blahobytu zjevne nikdy neuvažovali o tom, že by se morálka a zpusob vnímání sveta mohly zmenit chteli proste systém, který všechny ochrání, kde schopní se budou umet sami zabezpecit, ale i ti méne zdatní budou moci žít slušný život. Kdo by si pomyslel, že pokrokové reformy zavedené pocátkem 20. století na podporu práv delníku a všeobecné prosperity, zpusobí takové filosofické a morální selhání?
      Zrejme nic nevyšlo podle ocekávání reakce spolecnosti se jednoduše nedala predvídat.
      Tato nová morálka je zjevným protikladem morálky generace mých prarodicu. Hlásá, že nezávislosti lze dosáhnout jedine predáním zodpovednosti do rukou ostatních a že svobodu lze získat jen jejich zotrocením (i sebe sama). Výsledkem takto deformované morálky je katastrofa ekonomická, spolecenská, psychologická i filosofická.
      Pro mnoho tisíc Švédu je to soucasne i osobní tragédie. Lidé se už zrejme bez vedomí zodpovednosti za vlastní ciny a volby neumí tešit ze života, bez možnosti samostatne nakládat s vlastním životem není hrdosti a nezávslosti. Sociální stát vytvoril lidi závislé, naprosto neschopné objevovat životní hodnoty; místo toho pricházejí na to, že nejsou schopni bežných lidských pocitu jako hrdost, cest a empatie Tyto schopnosti, spolu s možností najít v živote nejaký smysl, jim sociální stát odebral.
      Tím se možná vysvetluje, proc tak velká cást mladé populace nyní konzumuje antidepresiva, bez kterých nejsou s to ve spolecnosti normálne fungovat. A možná to i vysvetluje, proc dramaticky stoupá pocet sebevražd velmi mladých lidí, kterí nikdy doopravdy neznali své rodice (celkový pocet sebevražd se nemení). A lidé stále nevidí problém, ani jeho rešení. Jako rozmazlené deti žádají „pomoc“ od státu.
      Tomu by moje babicka nerozumela. At odpocívá v pokoji.

Translation to Czech by Martin Calabek

Subscribe to the PerBylund.com Update! Subscribers receive a short e-mail message every time one of Per Bylund’s columns is published, with a synopsis and link.

Subscribe here: www.PerBylund.com/notifier/?p=subscribe

Site produced by Aparadigmal Productions